Účast na světové panenkové show USA

Účast na světové panenkové show USA - ORLANDO 2012

První postřehy

Vše je veliké !!!!

Budovy, parkoviště, silnice, parky, obchodní centra, jakožto i steaky!

Další Foto

Výstava

Světová Dolls Show se konala v nádherných prostorách, které daly vyniknout vystavovaným exponátům a celé výstavě dodávaly noblesní charakter. Po celé čtyři dny panovala poklidná, slavnostní a přátelská atmosféra mezi vystavovateli, výtvarníky i návštěvníky a při pohledu na nádherná aranžmá panenek, medvídků a doplňků zaplesalo srdíčko každého příznivce tohoto oboru. Ba i těch, co se účastnili výstavy pouze jako doprovod svých drahých poloviček.

Součástí byla charitativní akce. Do Česka s námi odjel i velký limitovaný lední medvěd s tmavým čenichem. Tímto jsme nejen podpořili dobrou věc, ale současně jsme také pořídili přírůstek do našeho muzeálního medvědária.

Další foto

Disney World

Ten na Floridě patří k  největším na světě. Je to místo, které Vás pohltí tak, že rázem zapomenete na okolní svět. Prožíváte radost společně se svými dětmi, park totiž rodinám nabízí patřičný komfort včetně zapůjčení golfáčků.  Pokud park navštívíte bez ratolestí, je to snad  ještě lepší!!! Můžete řádit naplno, nemusíte svoji drobotinu hlídat, starat se o plenky a svačinku a alespoň na chvíli se stanete  zase malými.  V přátelském obětí s Kačerem Donaldem a líbeznou Minií zapomenete na starosti, hrnete se do mašinky jako o život a zapomenete na bolavé koleno.  Za soumraku se slzami v očích opouštíte zářící pohádkové království, hvízdáte si podmanivou melodii písničky „To je malý svět ”, dokonce Vás vůbec nemrzí, že jste o nějakých pár tisícovek za vstup, pochutiny a suvenýry lehčí a ani ve snu Vás nenapadne, že celá ta POHÁDKA je jen jeden velký úžasný a dokonale promyšlený prosperující byznys! Jediné, co člověka mrzí, je, že Popelčin zámek mizí v dáli, pohádka končí a vy se opět, ač neradi, vracíte do reálného světa…

Další foto

Pohádka o medvídkovi

Jelikož nás Disney World pohádkově naladil a hodláme v pohádkovém světě setrvat ještě malinkou chvilku, možná i několik měsíců - přinejmenším od května do konce září, přečtěte si příběh našeho medvídka Duffyho.

„Jmenuji se Duffy a narodil jsem se v Disney Parks. Svého tatínka Walta Disneyho jsem si nikdy příliš neužil, protože měl stále mnoho práce.

Podobou jsem spíš po svých starších sourozencích. Po Mickey Mouseovi, Minii a trochu také po bráškovi méďovi Pú. V parku jsem měl mnoho kamarádů. Každou noc, když park osiřel, blbli jsme na atrakcích, schovávali Popelce střevíček nebo létali s Dumbem, ale ve dne… Ale ve dne, když se do parku nahrnuli návštěvníci, musel jsem do práce. Seděl jsem na polici s ostatními stovkami medvídků. Dle pracovní náplně jsem se na každého hezky usmíval a čekal a čekal, až si mě někdo koupí. Bylo to těžké. Nedovedl jsem si představit, že bych měl opustit své sourozence a kamarády, na druhou stranu jsem nesmírně toužil poznat svět za bránou Disney Worldu. Tu a tam mě popadla člověčí ruka, druhá ruka dvojnožce pak zmáčkla knoflík té věci, co jí říkají foťák a mně ještě dlouhou dobu slzelo očičko z toho nepříjemného bliknutí. Brrrrr!!! Ale to ještě nebylo všechno. Občas přišel velký člověk s malým, nebo úplně nejmenším, který nemluví a jen vřeští, až z toho ouška zaléhají. Velká ruka mě popadla, podala té malé a na chvíli bylo po vřískotu. Trochu jsem se třásl a rychle se přestal usmívat, a tak mě zase velká ruka uchopila a vrátila na regál k ostatním. Jen pomyšlení, že by si mne odnesl ten velký a malý, který každou chvíli vříská, kňourá a má lepavé ruce od zmrzliny a cukrové vaty, mi nahánělo takovou hrůzu, až se mi ježily chloupky. Tak jsem se raději každý den tak trochu schovával za své chlupaté kamarády a tlačil se k zadní stěně regálu, abych nemusel do světa.

Až jednoho rána, brzy po otevření parku, přišli do obchůdku dva velcí. Neměli s sebou žádného malého řvoucího ani vřískajícího. Mám dobré uši a v parku jsem slyšel mnoho, ale tito hovořili opravdu divným jazykem. Mezi slovy jim to divně mňoukalo, skřípalo, vrzalo a samé čřččččřřžžžňňiii, divné. Natahoval jsem ouška a snažil se proniknout do tajů jejich řeči, což nebylo jednoduché. Jedno jsem však pochopil, jsou z velké dálky, v USA jsou tak trochu na pracovní cestě a chtějí poznat naši kulturu a park samotný. Bylo patrné, že oba mají dobrou náladu. Paní se rozhlédla a zatahala pána za ruku: „Podívej, méďové! Jako u nás v Muzeu!”

„Ba ne, takového tam ještě nemáme, to je kříženec Mickeyho a Pú,” pravil pán. Přiznám se, že jsem nevěděl, co je kříženec, ale Ti dva se mi líbili.

Nafoukl jsem bříško, povytáhl krček, načechral kožíšek a především naladil ten nejlíbeznější úsměv a čekal. Věřte, nebo ne, ono to zabralo!!! Paní přistoupila blíž, lehce se mě dotkla dlaní a pravila: „Není kouzelný?

”Ano, ano jsem, jsem.“ Najednou mě to popadlo! Toužil jsem opustit park a poznat nový neznámý svět, o kterém jsem věděl jen to, že je někde tam za těmi branami a odjíždí se do něj naším rychlovlakem. Sebral jsem všechny své medvědí síly a našpulil pusinku, až nitky v mé tlamičce zapraskaly. Výsledek se dostavil. Druhá měkká ruka mě sevřela do náručí. Nebylo to nepříjemné. Okamžitě jsem se přitulil, aby mě ti dva nevrátili zpět do regálu.

Ba ne, Myšáci a Méďové, představte si, nesl jsem se ke kase!!! Pán vytáhl bankovku, z ouška mi odtrhli lísteček, který byl tím posledním pojítkem s mým rodným Disney Worldem a na cestu jsem dostal plátěnou taštičku, abych se měl v čem nést a vézt, nebolely mě tlapky a taky, abych se novým páníčkům hned nezmazal. Naposledy jsem zamával kamarádům a hurááá do světa…

Nestačil jsem se divit, nejdříve dlouhá cesta busem. Pak jsme moc dlouho čekali v nějaké hale.

Už  jsem se začínal nudit, tak mě paní vzala k figurce Sněhurky, kterou jsem znal z mého domova.

Pak to přišlo, spolklo nás něco obrovského kovového…

Trochu jsem se bál a už jsem otvíral tlamičku, že spustím křik a umanul jsem si, že nepřestanu bulit, dokud mě nevrátí zpět do parku Magic Kingdom, ale v tom se mi vybavila vzpomínka na Buzze Rakeťáka a uvědomil si, že to velké, co nás spolklo, je létací, tak trochu jako raketa, a přestal jsem se bát.

Cesta byla dlouhá, ale paní mě měla celou dobu na klíně, hladila mě a vyprávěla mi o mém novém domově. Usnul jsem.

„Medvědi, to byste koukali, kde jsem se probudil!!! Žádný Popelčin zámek, ale dlouhá budova plná panenek a medvídků v Česku a prý se tam dokonce říká V Ráji!!!! Mám tady už spoustu nových kamarádů a moc se mi tu líbí. Vyprávěl jsem paní o mém stresu z blikajících foťáků a ulepkaných dětských ruček. Ničeho takového se prý nemusím obávat. Focení jen příležitostně a raději bez blesku a dětem i dospělým bude osahávání mého kožíšku přísně zakázáno. Dostanu samostatný pokojíček, poblíž pokoje té milé paní a pána a v Muzeu prý budu pracovat jen občas o slavnostních příležitostech. Určitě vždy při zahajování nové sezony. Tak se na Vás všechny moc těším a zvu i všechny kámoše, nejen z rodné Ameriky, ale z celého světa! Pojďte  s námi prožít další pohádkový příběh, tentokrát začíná u nás doma, v Muzeu v Českém ráji!!!” Váš medvídek Duffy.

Historické muzeum v Downtown Orlando.

Další foto

Městečko Kissimmee

Další foto

Winter Park

Další foto

Kennedy Space Center

Další foto

Downtown Orlando

Další foto

Příroda a parky

Další foto